Svatá Dobrotivá

Svatá Dobrotivá – Santa Cruz
(Z historie jednoho pomocného technického praporu)

První augustiniánský klášter v Čechách byl založen Oldřichem Zajícem z Valdeka roku 1262 na místě poblíž Hořovic, kde se mu zjevila Panna Maria – proto dostal pojmenování Svatá Dobrotivá. Brzy se stal vyhledávaným poutním místem a prošel obdobími slávy a úpadku. V jeho blízkosti vyrostla nejprve obec Zaječov a později i osady Kvaň a Nová Ves.

V říjnu roku 1948 se ve Svaté Dobrotivé, jak se celé lokalitě až do roku 1960 říkalo, objevili vojáci. Obsadili objekty bývalého soustřeďovacího a vězeňského tábora vybudovaného za nacistické okupace v místní části Kvaň. Oficiálně šlo o IV. prapor 2. ženijního pluku v Písku, který dostal pojmenování „silniční“, protože jeho příslušníci se měli podílet především na úpravě komunikací ve vojenském výcvikovém prostoru Jince. Ve skutečnosti šlo o kárnou jednotku, do níž byli zařazeni branci, které komunistický režim shledal „politicky nespolehlivými“ – někteří byli vyhozeni z vysokých škol, jiní měli otce továrníka nebo velkého sedláka, další zapochybovali o „zářných zítřcích“. Proto je bylo nutno izolovat od ostatních vojáků základní služby a pomocí těžké nekvalifikované práce a ideologického nátlaku se je pokusit „převychovat“ v „uvědomělé budovatele socialismu“. Jejich zbraněmi se staly krumpáč a lopata a úkolem výstavba výcvikového prostoru. Tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu, který měl zabránit i styku s místním obyvatelstvem. Podobné tábory vznikly i na místech, kde byly umístěny další tři silniční prapory – v Mimoni, Městě Libavá a Komárně.

Po dvou letech, v září 1950, se ze silničního praporu ve Svaté Dobrotivé stal 52. pomocný technický prapor. V té době byl již klášter opuštěný, protože mniši byli internováni a historický objekt začal být používán k hospodářským účelům, které vedly k jeho devastaci. Také 52. pomocný technický prapor byl kárnou pracovní jednotkou, mnohem početnější než silniční, proto bylo nutné původní zajatecký tábor dobudovat. Byli do něj zařazeni duchovní, řeholníci a seminaristé deportovaní při násilném obsazení klášterů, studenti vyloučení ze studia, synové továrníků a velkých sedláků, jimž se říkalo kulaci, propuštění političtí vězni, funkcionáři a členové Junáka, Sokola a dalších organizací, které komunistický režim likvidoval, synové funkcionářů nekomunistických politických stran, soukromých zemědělců odmítajících vstoupit do jednotných zemědělských družstev i živnostníků, kteří začali být „likvidováni jako třída“; byli tu však ale také lidé odsouzení za kriminální trestnou činnost, branci německé národnosti, Romové a negramotní. Toto nesourodé složení bylo vytvářeno záměrně, aby v jednotce docházelo k neshodám.

Velmi špatné ubytovací podmínky, minimální hygiena, nekvalitní strava, otrocká dřina na silnicích a dalších stavbách ve výcvikovém prostoru, ideologický nátlak stálých „politických školení“, šikanovaní a ponižování ze strany velitelů a naprostá bezprávnost vojáků, jimž za sebemenší prohřešek hrozily vysoké tresty vězení – to vše vedlo k tomu, že tábor dostal název „Santa Cruz“ neboli „Svatý kříž“. Byl to opravdu těžký kříž, který byl naložen na bedra dvacetiletých mužů, tím spíš, že jim bylo neustále slibováno, že budou na vojně až do důchodu.
To se začalo naplňovat na podzim 1952, kdy měl odejít do civilu nástupní ročník 1950 – všem byla vojenská služba prodloužena „na neurčito“ a většina tak strávila na vojně mnohem více než zákony stanovených 24 měsíců. Byli mladí, chtěli žít a radovat se, milovat – a místo toho je čekalo vězení, v němž délka trestu nebyla určena. Své blízké neviděli dlouhé měsíce a obvykle nemohli jet ani na svatbu sestry či pohřeb některého z rodičů. Bezvýchodná situace vedla k pokusům o útěk i sebevraždám.

Od roku 1951 – to již sloužilo ve Svaté Dobrotivé 1 200 „politicky nespolehlivých“, v Československu existovalo dalších 18 pomocných technických praporů s celkem 22 000 podobně postiženými vojáky – začali do „Santa Cruz“ přicházet také podstatně starší muži. Šlo o vojáky v záloze povolané na tzv. výjimečné vojenské cvičení, které stejně jako samotná existence pomocných technických praporů bylo v rozporu i s dobovými právními předpisy. Jednalo se především o vězně propuštěné z rušených táborů nucené práce a rolníky bránící se združstevňování, kteří měli být na cvičení také „na neurčito“ – rovněž oni si po dvou letech vojny odsloužených třeba i před druhou světovou válkou museli protrpět v uniformě další dva až tři roky, také bez záruky odchodu do civilu.

K 1. březnu roku 1954 byl 52. pomocný technický prapor reorganizován na 52. technický prapor, ale šlo pouze o „kosmetickou změnu“ – ubytovací, pracovní ani další podmínky se nijak nezměnili a vojáci dál „přesluhovali“. Už dávno nepracovali jen ve vojenském výcvikovém prostoru, ale většina byla zaměstnána u vojenských stavebních podniků, budujících pro armádu letiště, sklady, kasárna i byty, další byli „zapůjčováni“ civilním závodům na nejméně kvalifikované a nejnebezpečnější práce. Ze mzdy si museli platit ubytování, stravování a dokonce i služné, vojenská správa jim navíc strhávala různé srážky, proto peníze, které za svou často až otrockou dřinu skutečně dostali, byly jen symbolické.

Do civilu začali odcházet až v červnu 1954, kdy byly zrušeny pomocné technické prapory i výjimečná cvičení. Mnozí měli za sebou i téměř čtyři roky strávené na vojně. Ve Svaté Dobrotivé zůstal 52. technický prapor, který byl i nadále používán jako kárná pracovní jednotka. V roce 1956 byl přemístěn do Stružné u Karlových Varů. Ani po odchodu do civilu se však bývalí „pétépáci“ nezbavili cejchu „politicky nespolehlivých“ – nemohli sehnat kvalifikované zaměstnání, jejich děti nemohly studovat a byli perzekvováni i dalšími způsoby až do roku 1989.

Poprvé se většina z nich vrátila na místo, kde prožila tolik útrap, až v roce 1993, kdy se v Zaječově uskutečnilo první setkání těch, kteří prošli „Santa Cruz“. To již měli svou organizaci: Svaz PTP-Vojenské tábory nucených prací, dočkali se prvních rehabilitací a měli také podporu resortu Ministerstva obrany, který se snažil a nadále snaží zmírnit křivdy z časů jejich vojenské služby. V roce 2000 byl na místě bývalého tábora odhalen pomník připomínající nejen utrpení, ale také nezlomnou vůli a statečnost několika tisíc mladých mužů, které zde komunistický režim internoval jako zločince. V Zaječově se od roku 1993 konají – stejně jako na místech posádek dalších pomocných technických praporů v Čechách i na Moravě – každoroční setkání, na nichž bývalí „pétépáci“ nejen vzpomínají na těžké časy, ale především žijí přítomností, která potvrzuje, že jejich odpor proti komunistickému režimu byl správný. Scházejí se pod klášterem, který se opět mohl vrátit ke svému původnímu poslání.